Z Modrého pokoje do Vrtbovské zahrady v říjnu 2023 — ALEN

Blížil se dušičkový čas a Alenky (Věra, Jarka K, Iva, Martička, Eva, Maruška a Jarka D) se se mnou vydaly na krásný výlet plný vzpomínek a historie. Každé úterý je otevřen Modrý pokoj v Kaprově ulici na Starém Městě Pražském, tak jsme se tam vypravily. Chtěly jsme vidět, jak žil a kde skládal tu nádhernou hudbu slavný Jaroslav Ježek.

Už dům v Kaprově ulici č. 10 je zajímavý. Funkcionalistický činžovní dům byl postaven družstvem drobných živnostníků v roce 1920 podle projektu Bohumila Hűbschmanna. Na domě je busta Jaroslava Ježka a v domě jsou malé byty, u kterých byly řemeslné dílny. Modrý pokoj je součástí takového bytu, do kterého nás pustil „pan domácí“ mgr. Stanislav Kostiha a podal nám výklad o všem co nás zajímalo. Otec Jaroslava Ježka byl krejčí a měl zde krejčovskou dílnu. Po jeho smrti se dílna proměnila na pracovnu mladého Jaroslava. Zde až do roku 1938, kdy s Werichem a Voskovcem emigroval do Ameriky, složil Ježek nejslavnější písně (Tmavomodrý svět, Nebe na zemi, Šaty dělaj člověka, Klobouk ve křoví, Život je jen náhoda a další). Ježek kromě těchto známých melodií Osvobozeného divadla skládal také hudbu vážnou, symfonie, houslové a klavírní koncerty a mnoho písní.

Modrý pokoj zůstal Ježkově rodině jako vzpomínka i po jeho smrti v roce 1942. V bytě jsme viděly jeho osobní věci, klavír, psací stůl, knihovnu plnou knih o hudbě a výtvarném umění, noty a fotografie. Ježek měl od narození slabý zrak, poškozený sluch a nemocné ledviny. Hudební vzdělání získal v Hradčanském slepeckém ústavu a na Pražské konservatoři. Byl výborný pianista a díky schopnosti improvizovat se brzy seznámil s Voskovcem a Werichem. Společně vytvořili spoustu dodnes známých divadelních her pro Osvobozené divadlo.

Modrý pokoj se zařízením z 30. let minulého století zůstal zachován díky péči paní Františky Ježkové, matky Jaroslava Ježka. Po její smrti v roce 1982 získalo Modrý pokoj Národní muzeum – Muzeum české hudby, které spravuje Ježkovu pozůstalost.

Po prohlídce Modrého pokoje jsme ještě prošly zajímavým dvorkem domu, kde je dílna a hezké zákoutí s posezením mezi spoustou květin.

Další cíl naší vycházky byl Karlův most. Vybaveny plánkem soch na mostě jsme napjatě poslouchaly zajímavé vyprávění o každé soše a sousoší od naší studnice vědomostí Marušky. Na zábradlí mostu je 30 barokních soch nejčastěji z počátku 18. století, nejstarší je sv. Jan Nepomucký z roku 1683. Vedle této sochy je umístěna deska, která nejvíc zajímá turisty. Je na ní mosazný kříž a pět hvězd, které má obvykle socha tohoto světce na hlavě. Když položíte ruku na kříž tak aby se každý prst dotýkal jedné hvězdičky, splní se vám každé přání (ale jen tomu, kdo nikdy nelhal, dodává Maruška). Některé sochy byly během staletí poškozeny povodněmi nebo válkami a po restaurování byly nahrazeny kopiemi. Originály jsou umístěny v Lapidáriu Národního muzea nebo v Gorlici na Vyšehradě.

Ze Starého Města jsme prošly kolem každého sousoší a každého světce – vlevo od sv. Iva a Piety až po sv. Václava, vpravo od Madony se sv. Bernardem a Kalvárie se sv. Křížem až po sv. Kosmu, Damiána a Salvátora na Malé Straně. Nejčastěji jsme slyšely jména sochařů Jan Brokoff, Ferdinand Maxmilián Brokoff, Matyáš Bernard Braun, Josef Max, Emanuel Max, Jan Oldřich Mayer a další. Viděly jsme i rytíře Bruncvíka se zázračným mečem, který je podle pověsti zakopán v Karlově mostě, aby s ním sv. Václav mohl přijít na pomoc české zemi. Na nábřežní zdi jsme si prohlédly i plastiku Bradáče (první staročeský vodoznak – když voda dosáhla k bradě, nosu nebo uším).

Na mostě dost foukalo, tak jsme se vydaly Malou Stranou přes Maltézské náměstí (se zastávkou v kostele Panny Marie pod řetězem) směrem na Újezd, kde je naše oblíbená kavárna U Knoflíčků. Tam jsme se zahřály, pochutnaly si na kafíčku a probraly všechny zážitky dnešního dne. Zároveň jsme čekaly, až nastane hodina H – tzn. 17,00 hodin, kdy se setmí a vydáme se za dalším zážitkem. Přivítaly jsme milou skutečnost, že se vítr utišil a byl pěkný teplý večer.

Dvakrát do roka je večer slavnostně nasvícená Vrtbovská zahrada. A dnes je právě ten jeden podzimní den (další nastane zase na jaře). Tuto informaci jsme dostaly od Jiřiny F. a moc jí za to děkujeme, tím spíš, že ona sama onemocněla a nemohla s námi jít.

Vrtbovská zahrada leží na svahu Petřína a je přístupná z Karmelitské ulice. Už od vchodu do průjezdu domu nás vedly zapálené svíčky podél cesty pod bránu se sochou Atlase a do nádherné barokní zahrady. Byla vybudována u Vrtbovského paláce v letech 1715 až 1720. Navrhl ji František Maxmilián Kaňka, z dílny Matyáše Bernarda Brauna pochází sochařská výzdoba a fresky jsou od malíře Václava Vavřince Reinera. Ve spodní části je sala terrena se sochami Bakchuse a Cerrery a naproti ptačí voliéra. Zahradu tvoří několik teras spojených schodišti, ozdobených bazénky s vodotrysky, sochami, reliéfy, květinami, ornamenty ze stříhaných keřů a zdmi pokrytými podzimně vybarvenými listy. Na jedné terase jsme nahlédly i do ateliéru Mikoláše Alše. Na horní terase je ještě úzký vchod na vyhlídku. A výhled stál opravdu za to. Viděly jsme Pražský hrad jako na dlani, kostel sv. Mikuláše, věž kostela sv. Tomáše, kostel P. Marie Vítězné a sto dalších pražských věží. Byla to nádhera, nemohly jsme se vynadívat. Procházely jsme všechna zákoutí zahrady, podloubí a skryté cestičky, ze saly terreny vonělo svařené víno a večer byl kouzelný. Neumím to lépe popsat, snad aspoň trochu napoví krásné fotografie naší nové členky Evy. Díky za její krásné záběry.

Daniela