Červencový výlet do Nového Knína
Na tento červencový výlet jsem se, přiznám, chystala trochu s obavami. Těšila jsem se do oblíbeného kraje mého dětství nebo spíš mých pubertálních let, ale úplně jsem nevěřila svému smyslu pro orientaci v terénu, kde jsem dlouho nebyla a kde údajně na turistické značky není spolehnutí.
Ale od začátku – vyjely jsme v obvyklém počtu šesti Alenek do Nového Knína. Už samotná cesta autobusem byla pěkná – přes Davli, Štěchovice, Slapy, Buš a Čím – krásná trasa kolem Vltavy zvlněnou krajinou do Brdských lesů.
Když jsme dorazily do Nového Knína, čekalo nás první překvapení – v horní části města Knína, kde je hlavní náměstí Jiřího z Poděbrad, nešel elektrický proud. Takže všechno zavřené nebo nefunkční. Slibované muzeum zlata zavřené, hospody a obchody sice otevřené, ale s omezeným provozem (nečepovali, neúčtovali atd.). Nedalo se předvídat, jak bude závada dlouho trvat, tak jsme změnily program.
O expozici v Muzeu těžby a zpracování zlata na Novoknínsku jsme si mohly před historickou budovou tzv. Mincovny z 15. století jen vyprávět. Barokní mincovna byla od r. 1561 sídlem perkmistrovského /hormistrovského/ úřadu v královském horním městě Nový Knín na březích zlatonosné říčky Kocáby. Město bylo jedním z významných středisek těžby zlata v Českých zemích. V 15. století se zde vytěžené zlato zpracovávalo a odesílalo do mincoven v Praze a Kutné Hoře. Muzeum bylo zřízeno Městským úřadem ve spolupráci s Českým klubem zlatokopů v roce 1999 při příležitosti mistrovství světa v rýžování zlata, které se konalo v údolí Kocáby u Malé Lečice. Muzeum dokumentuje hornickou činnost v povodí zlatonosné Kocáby od nejstarších dob až do 20. století a zároveň historii města Nový Knín.
U kamenné kašny z r. 1837 a barokní sochy P. Marie Immaculaty na náměstí Jiřího z Poděbrad jsme si vyprávěly o městě Kníně (patří sem Nový Knín, Starý Knín, Kozí Hory, Chramiště, Libčice a Sudovice). Nový Knín je královské zlatohorní město a leží na březích říčky Kocáby. První písemná zmínka o něm je z roku 1186, také kostel sv. Mikuláše je ze 12. století. Velký rozvoj města ve 13. století přerušily ve století 15. husitské války, kdy bylo město vypáleno a shořely i vzácné listiny a privilegia od krále Zikmunda Lucemburského. V 16. století se Nový Knín dočkal největšího rozkvětu, avšak během třicetileté války v roce 1639 přišla do města švédská vojska a město vydrancovala. Znovu získal Nový Knín svá privilegia až roku 1680 od krále Leopolda I. Habsburského, ale dřívější blahobyt se již nevrátil. Radnice je ze 17. století, statut města byl Novému Knínu obnoven až v roce 1996.
Po prohlídce památek na náměstí a v okolí jsme šly dolů z kopce do dolní části Knína, kde jsme doufaly, že elektřina půjde. Protože na oběd bylo ještě brzo, zamířily jsme do nové krásné cukrárny Petry svět a měly jsme štěstí. Rády jsme si chvíli odpočinuly a ochutnaly jejich vyhlášené dortíky. Při milém posezení na sluníčku jsme ještě naposled prozkoumaly mapy a trasu naší další cesty do Malé Hraštice.
Vydaly jsme se k řece Kocábě hledat zelenou značku. Říčku i dva mostky přes ní jsme našly, ale nenašly jsme žádný šipčičník, který by nás nasměroval. Vpravo vedla zelená zpátky ke kostelu a na náměstí, ale tam už jsme byly. Takže jsme se vydaly na opačnou stranu. Podle rad místních lidí jsme měly jít přes Porážku. Ale to se snadno řekne, vystřídaly jsme oba břehy Kocáby a nakonec našly – Jateční ulice nás vedla. Další orientační bod měla být Koupelna, a tu jsme také našly – místo, kde byla Kocába hodně široká, jistě dříve sloužilo jako koupaliště. Pak už nás zelená značka vedla jen lesem a bohužel stoupáním. Prudký, ale poměrně krátký kopec brzy vystřídalo pole a později i louky. Tam sice značení nebylo, ale vyšlapané cesty nás vedly. Nakonec jsme došly až do Velké Hraštice, kde jsme na návsi u kostela chvíli odpočívaly a přivítaly se a vyfotografovaly s krásnou dřevěnou vílou. Pak už to bylo přes pole asi kilometr do Malé Hraštice, která už byla na dohled. Druhé překvapení – zelená značka nás i tady přes varování spolehlivě dovedla až do našeho cíle – do Malé Hraštice. Velká Hraštice (ve 14. století jako Petrova Lhota) s kostelem sv. Zikmunda a Malá Hraštice (původně v 15. století Lhota Hrachova) s kapličkou tvoří jednu obec.
V hospodě U kapličky na návsi Malé Hraštice jsme zasedly k dobrému obědu. I počasí bylo správně načasované, pršet začalo až když jsme seděly na příjemné kryté terase hostince, po obědě zase pršet přestalo. Šly jsme se projít k pěknému rybníčku, kde jsme našly další dvě dřevěné informační tabule s otočnými destičkami (jedna byla už na rozhraní Velké a Malé Hraštice). Poučily jsme se o floře a fauně zdejšího kraje, dokonce i formou pexesa. Poslední zastávka před návratem z výletu byla oblíbená cukrárna Stáňa opět na návsi U Kapličky. Hezky se tam mezi spoustou dobrot a krásných dobových panenek v kloboučcích a s deštníčky pije káva.
Zpátky do Prahy jsme se proti původnímu plánu vlakem vydaly zase autobusem, ale z Hraštice přes Mníšek. A cestou nás čekalo ještě jedno překvapení – v Nové Vsi pod Pleší na zastávce stál najednou proti nám autobus do Prahy, rychle jsme přestoupily a do Prahy jsme se dostaly zase trochu jinou cestou než tou známou – přes Bojanovice, Velkou Lečici, Bratřínov, Davli a Zbraslav na Smíchov. Přijely jsme příjemně unaveny a spokojeny s výletem. Ani jsme netušily, že jsme ušly celých 12 kilometrů.
Daniela,
Věra, Jarka, Iveta (která si přidala ještě pár kilometrů chůze na vlak do Nové Vsi) a dvě Marušky (z nichž ta Pálková je málokdy vidět na fotografiích – víte asi proč)
radnice
Muzeum zlata Nový Knín
po zelené do Hraštice
cesta přes Koupelnu
dřěvěná víla
