Horské lázně Karlova Studánka 11. až 17. června 2022
KONEČNĚ se přiblížil den odjezdu – jak nás asi uvítá Karlova Studánka? Po dlouhých pěti letech jsem se moc těšila.
Odjezd z Prahy proběhl v klidu, máme místenky na rychlík Ostravan a po chvílích zmatku se usazujeme. Cesta rychle ubíhá. Přestupujeme v Olomouci na další rychlík Praděd. Tady už je to s místenkami horší, zřejmě tu místní nejsou zvyklí, že jsou místa skutečně prodaná, ale bohužel – musí si přesednout. Tak se dostáváme do Bruntálu, kde nás čeká krásné nové autobusové nádraží. Odtud už uháníme do naší milé Karlovy Studánky rychlým autobusem.
V Karlově Studánce nás vítá sluníčko a netrpělivá brněnská Zdenka na lavičce. Běžím pro tašku klíčů a všech uvítacích lejster včetně náramků, kterými jsme označkované a povinně je nosíme celý týden na ruce. Ubytováváme se v domě Bezruč. A vzpomínky se jen hrnou – bydlím skoro ve stejném pokoji – jako před 23 lety, kdy jsme byly s ALENem ve Studánce poprvé, dívám se z okna na stejný vodotrysk, stejný park a Letní lázně s hodinami. Připomínám si, že Karlova Studánka se svou nadmořskou výškou 800 m patří mezi nejčistší horské lázně v Evropě a věřím v sílu tohoto místa.
Vybalujeme a už se těšíme na novinky z okolí. Vyrážíme na vycházku a zjišťujeme, že vše je na svých místech – všechny lázeňské domy, i ty nejstarší dřevěné, pitný pavilon (jen se teď nejmenuje Vladimír, jak jsme si dosud myslely, ale Vilém), cukrárna a hospůdka Pod věží, Slezský dům, jelen s vodotryskem, Hudební hala (i když zavřená), krásný park, Informační centrum … Něco je tu pro nás nové: rododendrony, jsou všude a všech barev, bohatě rozkvetlé (brzy na jaře nebo na podzim, kdy jsme sem pravidelně jezdily, to tady tak nevypadalo) – teď je to nádhera. Karlova Studánka je krásná v každé roční době, ale takto rozkvetlá nás opravdu nadchla. Rády jsme se posadily na terasu oblíbené cukrárny a pozorovaly lázeňský život, který je dnes o víkendu mnohem rušnější.
Ani se nám nechtělo na večeři do hlavní budovy Libuše, ale po dlouhém cestování nám přece jen vyhládlo. Stravování máme ráno i večer formou bufetu, výběr je velký (to tady dřív nebylo).
Po večeři jsme se sešly nejdříve nedobrovolně ve společenské místnosti, ale po dohodě s kurzem jógy, který se tam konal, jsme konečně paní recepční přesvědčily, aby nám svěřila klíče od salonku, jak bylo dohodnuto. Tam jsme mohly nerušeně probrat program pobytu na celý týden, rozdělit si procedury, domluvit vycházky a plavání a začít se na všechno těšit.
V neděli nabízely lázně výlet na farmu Stránské a do Pradědovy galerie. Protože jsme neměly o účast zájem, přihlásily se jen dvě Alenky. Výlet se jim mezi zvířátky na farmě a dřevěnými sochami v galerii moc líbil. My ostatní jsme tedy paní rekreoložku ani kulturoložku nepoznaly. Většina Alenek se shodla na výletě do Jeseníku, podívat se na Priessnitzovy lázně, projít si kolo bláznů a pohladit lva, který plní přání. Nejvíc času jsme strávily procházkou po rozlehlých stráních Jeseníků a máčením nohou v ledové vodě bazénků – podle pana Priessnitze nejlepší léčebná procedura. Stihly jsme i polední občerstvení na terase Wiener Caffeehausu, zatočit se na veselých lavičkách a vypít si odpolední kávu s dortíkem v kavárně Sofie.
V neděli byl také jediný večer, kdy lázně nabízely kulturní program, konal se klavírní recitál mladého nadaného klavíristy Davida Tichého. Kromě krásného programu si pro nás tento student připravil i milé povídání o sobě a o hudbě, kterou rád hraje opravdu krásně a s nadšením.
Lázně ve svém programu také nabízely několik hodin jógy, ale kapacita byla malá a pacientů hodně. Také další tvořivé programy byly odpoledne uvnitř budov, a to my jsme chodily raději do přírody.
V pondělí a ostatní dny v týdnu jsem musely náš program přizpůsobit načasování lázeňských procedur. Nesplnilo se naše přání mít masáž, uhličitou koupel nebo zábal z chladného minerálního bahna Saki dopoledne a odpoledne mít volno na výšlapy po horách. Také inhalaci v solné jeskyni a návštěvy bazénu se všemi vodními hrátkami, bublinkami a proudy jsme měly v různou denní dobu, někdo i v době podvečerní. Kavárna Letní lázně nám sloužila jako místo setkávání mezi procedurami, čekání na procedury nebo odpočívání po masáži nebo bazénu. Stejně tak to bylo příjemné místo na večerní hodnocení uplynulého dne a sdílení celodenních zážitků.
Přesto všechno se nám podařilo uskutečnit spoustu společných plánovaných výšlapů do všech zajímavých míst v okolí.
Pondělí – nejbližší cíl Skalnatý vrch U křížku. Šly jsme tentokrát jinou cestou lesem, trochu jsme se zapotily do kopce, ale pak nás odměnil výhled na Studánku a okolí z Rolandova kamene. Cesta dolu byla pohodlnější, stočily jsme se kolem náhonu, kde voda teče mírně do kopce. Cestou jsme viděly vodopády shora, letos je tam příjemná cesta, zvládly jsme ji suchou nohou. Došly jsme dolu ke Slezskému domu a dobroty v cukrárně jsme si plně zasloužily.
O úterku je rozhodnuto – vyšlápneme na Praděd. Počkaly jsme si na autobus na Ovčárnu, některé nahoru dojely docela nedobrovolně, autobus zapomněl na Hvězdě zastavit. Snad je to tím, že je to známá cesta a teď v létě pohodlná a suchá – uběhla rychle. Někomu stačilo dojít na Barborku, někdo došel až na Švýcárnu, nebo dokonce na Praděd, v každém případě mají všechny účastnice z výletu nezapomenutelné zážitky. Vzpomínat budou hlavně na cestu dolu z Barborky lesem. Několik nás děvčat jsme si musely výlet zkrátit, šly jsme známou Ludvíkovskou cestou, na vyhlídce zamávaly na vzdálený Praděd a pak honem zpátky, protože jsme měly načasované procedury už na odpolední hodiny.
Na středu, kdy bylo nejméně procedur, jsme naplánovaly nejdelší vycházku, ze které se nedá nikde uniknout. Šly jsme nádhernou cestou lesem po červené turistické značce a cestou se těšily na zastávku u našeho jasanu – památného stromu na Ranné. Tam jsme se tradičně vyfotografovaly a pokračovaly dalšími lesy až do Malé Morávky. Našly jsme restauraci Pod kapličkou (na rozdíl od kapličky samotné na protějším kopci, která se nám schovávala za vzrostlými stromy) a po 7kilometrové vycházce jsme rády zasedly pod altánem k dobrému jídlu. Zpět už jsme spoléhaly hlavně na autobus.
Čtvrtek byl poslední den a zbývalo jít tam, co jsme za týden nestihly. Navštívily jsme Hubertov, kde je spousta penzionů. Do krásné dřevěné kaple s velkým obrazem sv. Huberta a s lavicemi z větví a samorostů jsme nemohly ani nahlédnout, byla zabedněná. Také zbytečně jsme hledaly penzion U Peterků s jejich pověstnou pradědskou čokoládou. Pokračovaly jsme tedy na cestu podél Bílé Opavy a obdivovaly její peřeje a zákruty. Došly jsme až k lávce přes vodu, za kterou už je kamzičí stezka a přírodní rezervace.
Poslední společný večer jsme připravovaly s láskou a trochu smutně, že týden tak rychle uběhl. V salonku byl připraven stůl s občerstvením a také drobnými dárečky od vedení lázní. Zaujaly nás mandaly – relaxační pomůcky, magický kruh a symbol jednoty a rovnováhy, diagram, kde se chaos (barva a tvar) stává harmonickou formou. Namáhaly jsme si hlavu a diskutovaly nad vědomostními i matematickými kvízy. Jen trojrozměrné obrázky nám moc nešly rozluštit.
K hodnocení celého pobytu jsme musely vyplňovat malý dotazník. Z odpovědí vyplynulo, že rády jezdíme pro zdraví do míst se zdravou přírodou a pro setkání s kamarádkami. Často nás tu překvapí, že ještě dokážeme, na co už jsme si netroufaly. Vzpomínat budeme na všechny zážitky z výšlapů, na krásnou dvojitou duhu nad lesem a na kamarádky. To že bylo někdy tvrdé maso, že byl personál lázní někdy unavený a neusmíval se na nás, že chybělo víc kultury, na to brzy zapomeneme a už se budeme zase těšit na příští rekondiční pobyt. Společná pohoda, radost a smích v tak krásné přírodě je opravdu balzám na tělo i duši. Jen ještě jedna připomínka – šest dní je opravdu hodně málo, ale vezeme si domů tisíce zážitků. A to je to nejlepší, co můžeme pro sebe a své zdraví udělat.
Daniela Kelišová
