Rekondiční pobyt ALENu v Jeseníku 11. až 18. června 2023
Na letošní letní rekondiční pobyt jsme se vydaly do Jeseníku. Cesta autobusem z Prahy sice trvala čtyři hodiny, ale uběhla rychle (přes potíže s čistotou a zimou v autobusu). Na nádraží Jeseník jsme využily trochu času k odpočinku a občerstvení. Pokračovaly jsme místním busem do kopce ke Slunnému Dvoru, kam jsme dorazily už v plném počtu 13 ALENek (cestou se k nám na železničním nádraží přidala Zdenka z Brna, neboť „Zdena si nás najde všude“).
V cíli na nás čekalo auto, a o kufry se postaral příjemný pan řidič. V hotelu jsme brzy zjistily, že to není jen řidič, ale hlavně člověk, který se o nás ochotně staral celý týden. V hotelu, jídelně i baru plnil každé naše přání.
Ubytovaly jsme se v krásném Hotelu Slunný Dvůr s příjemnými pokoji a výhledem na. Dostalo se nám všech potřebných informací, rad, karet a hesel k Wi-Fi i zadnímu vchodu hotelu. Nahlédly jsme hned do jídelny s překrásným výhledem. Lákavý jídelníček jsme znaly předem, ale večer a druhý den ráno jsme teprve zjistily, že jídlo nejen výborně vypadá, ale i výborně chutná. Vyzkoušely jsme posezení u baru, na letní zahrádce a časem i venku na louce nebo pláži. Pak už jsme mohly jen obdivovat krásnou přírodu Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku, bohaté lesy, prameny a křišťálově čisté ovzduší.
První odpoledne našeho pobytu jsme šly na „průzkum okolí“, našly jsme zkratku do kopce k lázeňským hotelům Priessnitzových lázní – byly to sice samé schody, ale lepší než silnice – a zorientovaly se v místních službách a možnostech dopravy i turistických cest. Večer na informační schůzce jsme si rozdělily časy procedur a dohodly se na programu celého týdne. V blízkosti hotelu máme zastávku autobusu, kousek pod kopcem je vlakové i autobusové nádraží, takže spojení na výlety bude dobré.
Procedury byly načasované pro všechny účastnice na pondělí a úterý dopoledne. První na řadě byl velký rašelinový zábal, teplota rašeliny byla přizpůsobena přání a zdravotnímu stavu každé z nás. Čas v zábalu byl zpříjemněn uvolňující masáží plosek nohou. Poté následovala úžasná regenerační masáž zad. Prakticky denně jsme mohly využít rehabilitační bazén s mořskou vodou – byl malý, ale při malé obsazenosti se dalo i plavat. Zato vířivka byla velká a bublinky jsme si užily neomezeně, stačilo si domluvit čas na recepci.
V pondělí odpoledne po absolvování procedur jsme si znovu vyšláply do lázeňské části Jeseníku, prošly lesní kolonádu – „kolo bláznů“ (zastavily se u našeho oblíbeného
Maďarského pomníku se lvem), Priessnitzovu stezku, povozily se na veselých lavičkách a prošly Balneopark, což je světový unikát – vodní zahrada s chodníčky a prameny, kde si můžete vyzkoušet doporučované Priessnitzovy koupele.
Večerní přednášky v Zrcadlovém sále lázeňského sanatoria o V. Priessnitzovi a jeho
metodách a tradičních léčebných procedurách se zúčastnila většina z nás. Vincenz Priessnitz pozoroval přírodu a pozitivní působení vody na lidský organismus a vypracoval přesné metody léčení vodou. Povolení ke konání procedur, zábaly, koupele, chodníky v pramenité vodě, lesní prameny, venkovní sprchy, skotské střiky, potní kúry, pohyb na čerstvém vzduchu, získal od císařského dvora v r. 1837. Pět pilířů Priessnitzovy terapie tvoří voda, pohyb, čerstvý vzduch, pitný režim a harmonie těla a ducha, to je základ Priessnitzovy terapie. Tyto metody se předávají z generace na generaci již téměř dvě stě let.
Úterní odpolední výlet jsme podnikly do města Jeseníku, které se do roku 1947 jmenovalo Frývaldov. Z nádraží jsme došly na Masarykovo náměstí, kde je renesanční radnice z roku 1710. Na městském znaku je medvěd ve zlatém štítě s černou orlicí na hřbetě. V rokokové katovně z r. 1782 (kde kat nikdy nebydlel) je Informační centrum. V městském opevnění jsme našly Vodní tvrz, kde je umístěno Vlastivědné muzeum Jesenicka. Co nás zajímalo nejvíc, kromě expozice archeologie a historie, byla unikátní výstava o čarodějnických procesech na Jesenicku v 17. století. Celkem bylo odsouzeno 250 nevinných lidí obviněných z čarodějnictví.
Film o prvním čarodějnickém případu na Jesenicku je promítán do suché mlhy. Protože jsme nevěděly co to je, a protože nás od návštěvy všichni odrazovali, šly jsme tam. Docela jsme se bály, ale nakonec jsme všechny strašidelné momenty překonaly a dokonce si i osahaly vystavené repliky mučících nástrojů. Dobře, že už je 21. století.
Na další výlet jsme jely vlakem do Horní Lipové a pokračovaly pěšky. Zvládly jsme náročnou cestu, kde se rovina střídala se stoupáním až k Lesnímu baru pod Smrkem 1127 m. Za výstup to stálo:pěkné posezení, vlastnoručně na ohni opečený buřt a vychlazené pivo, to byla úžasná odměna. Krásné je na tom to, že si vezmeš na co máš chuť, obsloužíš se, upečeš si a když máš dost, vše po sobě uklidíš, vhodíš dle vyvěšeného ceníku příslušný obnos do kasičky a odcházíš. Důvěra je moc hezký pocit. Náročný výšlap vzdala jen Hanka s hůlkami těsně před posledním kopcem. Za její vytrvalost jí Zdena donesla opečeného buřta až na lavičku, kde na nás čekala. Při čekání na vlak jsme si prohlédly v budově malého nádraží Horní Lipová (podle komiksu Aloise Nebela Bílý Potok) malé železničářské Muzeum Slezského Semmeringu – věnuje se historické železniční technice, dobovým návěstidlům, historickým předpisům a různým dokumentům, jízdenkám, plakátům a starým fotografiím trati.
Ve čtvrtek jsme se vydaly do Zlatých Hor. Je to slezské město ležící na Zlatém potoce (který kdysi protékal náměstím) na hranicích s Polskem. Přes velké vedro jsme prošly historickým centrem města, prohlédly si Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, poseděly na příjemné stinné terase při dobrém obědě, došly až ke Špitálnímu kostelu sv. Kříže a odpoledne navštívily Městské muzeum sídlíci v budově barokní zlatohorské pošty z roku 1698. V muzeu jsme viděly expozice o historii zlatohorského regionu, historii hornictví a těžby zlata i zlatohorské minerály.
Zpáteční cestu z výletu jsme si rozdělily příjemnou zastávkou na Rejvízu. Některé Alenky se vydaly na naučnou stezku Státní přírodní rezervací od penzionu Rejvíz k Mechovému jezírku, některé absolvovaly exkurzi ve staré horské dřevěné chatě Rejvíz, nejstarší část hospody byla založena v roce 1795. Nejznámější turistické lákadlo je jistě sbírka vyřezávaných židlí karikatur místních štamgastů, kterou založili už původní majitelé chaty bratři Braunerovi.
Další z výletů se konal opět vlakem jsme dojely do stanice Ramzová a odtud pěšky asi 500 m k lanovce na Ramzovské sedlo. Lanovka jezdila za pro nás divných podmínek, ať už časových, organizačních nebo cenových, tak jsme se v okolním lese prošly a při slunění na lavičkách jsme vychutnávaly krásné pohledy na Šerák 1351 m vysoký a další blízké kopce – Šumný, Keprník, Trojmezí, Troják.
Některé zdatné turistky absolvovaly během týdenního pobytu i delší túry z Jeseníku na Křížový Vrch, na Zlatý Chlum s kamennou rozhlednou a asi nejnáročnější výšlap na Javorník, zámek Janský Vrch a Tančírnu.
S pobytem jsme se rozloučily na závěrečném večírku s bohatým občerstvením. Alenky se nejprve zdráhaly, že po vydatných večeřích s předkrmy a moučníky máme ještě něco konzumovat, ale když viděly krásně ozdobené obložené mísy a džbánky dobrého pití, tak neodolaly, rozhodně nic nezbylo. Bylo to příjemné zakončení pobytu, který se všem líbil. Rozhodně všechny účastnice doporučují pobyt zopakovat.
Milému personálu hotelu opravdu velice děkujeme za vlídnou péči o nás, milé prostředí a všechna splněná přání, i počasí se nám vydařilo, takže určitě bychom se do Slunného Dvora zase někdy rády podívaly. Jeseník je to pravé místo k uzdravení těla i mysli.
Daniela Kelišová
Hotel Slunný dvůr
Tančírna
lev na kolonádě
Vodní tvrz
náměstí v Jeseníku
cesta z Lesního baru
