V září jsme se vydaly na oblíbenou cestu kolem Sázavy. Na podzim je tam příroda nejhezčí, hraje všemi podzimními barvami od žluté přes zelenou, červenou a hnědou. Jenže letošní podzim stále ještě nepřišel, je vedro a stráně kolem Sázavy jsou většinou zelené. Ale i tak je tam krásně. Chystáme se na Posázavskou stezku, která vede po červené značce a kopíruje tok řeky. Vlak tímto údolím ujede trasu z Petrova u Prahy do Kamenného Přívozu. My jdeme po levém břehu Zlaté řeky nahoru proti proudu.
Začínáme v Pikovicích – kolébce trampingu v Čechách, kde každoročně probíhá Festival trampských a folkových skupin. Trochu zklamaně zjišťujeme, že všechny hospody, se kterými jsme počítaly (U Dolejších, Stoletá, U Kelímka) i cukrárna jsou už teď po sezóně ve všední dny zavřené. Ale nevadí, v cíli naší cesty budou další.
Prošly jsme obcí a první naše zastávka byla u ohrady s koníčky, kteří nemuseli čekat na otevření hospod, měli zrovna zřejmě dobrý oběd. Trasa Posázavské stezky vede pod vrchem Medníkem (vysokým 416 m a známým tím, že zde roste jako na jediném místě v Čechách vzácná rostlina kandík psí zub). Prošly jsme známá místa na Babách, kolem kempu, Starcovy lesní hospody s posezením u řeky (zavřené) a kolem tabulí, které vypráví o místech, kterými vede stezka a o zajímavostech na ní.
Cesta byla příjemná, v kaňonu kolem řeky jsou krásné lesy, horko tam bylo snesitelné. Na protějším břehu jsme tušili ve svahu trať Posázavského Pacifiku, až později jsme záhlédly žlutý vlak, který projel 20 m nad hladinou řeky mezi skalami, dál pod Pikovickou jehlou (říká se jí také Pikovický komín) s dřevěným křížem na vrcholu a zajel do Pikovického tunelu. Legendární parní vlak tažený historickou lokomotivou už tady jezdí jen svátečně. Trať Posázavského Pacifiku (název pochází z 20. let 20. století, kdy se v okolí Prahy rozmáhal tramping) byla otevřena v roce 1897 z Prahy přes Vrané nad Vltavou až do Čerčan. Viděly jsme chaty osady Aroyo rozeseté pod skalami vyhlídky Třeštibok, osadu Starých kamarádů a dál „orlí hnízda“ v Lukách pod Medníkem.
Pak začala být cesta náročná, stezka je místy vytesaná do skály, ale za obtížné výstupy nás odměnily krásné vyhlídky: Klimentova vyhlídka (Josef Kliment, učitel a pracovník klubu turistů stezku navrhl), Maruščina vyhlídka, Raisova vyhlídka nádherné pohledy do divoké přírody. Už jsme využily i laviček a svačin v baťůžcích, ale vidina dobré hospody nás táhla dál.
Čekaly nás sice krásné potůčky a studánky, ale taky rokle, které se musely zdaleka obejít a potoky přejít nebo přeskočit, kilometry přibývaly, nohy bolely a vedro se stupňovalo. Někde jsme nenašly značku, tak jsme se držely řeky, minuly jsme Rakousy a v dáli jsme viděly Žampach, nejvyšší a nejstarší železniční kamenný viadukt ve střední Evropě (sedm oblouků ve výšce 41,7 m). Čekala nás ještě cesta přes dvě vesnice, v Hostěradicích odbočit (Hostěradické vodopády už nás nezajímaly) a dolu do Kamenného Přívozu jsme došly z posledních sil a hladové.
Konečně Kamenný Přívoz a hospoda na dohled! Jenže U Hastrmana zavřeno, Na Poště zavřeno, tak přes most, další zavřeno, hledáme dál! Na konci našeho putování byla jedna sice velká, ale velmi velmi prázdná hospoda, ani jsme nepátraly po jménu, hlavně otevřeno. „Nevaříme, ale pivo vám natočíme!“, záchrana, nakonec se v kuchyni našli i utopenci a dobrý chleba. Hned bylo všechno veselejší, už nevadilo vedro ani bolavé nohy. Místo plánovaných devíti km jsme ušly 13 km. Vzaly jsme za vděk autobus, který nás spolehlivě dovezl do Prahy.
Daniela, Jarka a Zdenka
koně pod Medníkem
Medník
Pikovická jehla
chaty pod Třeštibokem
vyhlídka
setkání s čarodějnicemi
pohled na Sázavu
žlutý vlak
