Byl Nový rok a každý si dával vážně míněná předsevzetí. Mne čekal rok, ve kterém mi bude 50 let. Přece nebudu jen tak čekat až zestárnu! Musím se sebou něco udělat.
A tak jsem začala: kadeřnice, kosmetika, manikura, zubař, gynekolog – a najednou jsem byla po operaci prsu a měla za sebou první chemoterapii. Všechno šlo tak rychle, že jsem se nestačila ani bát. Bylo mi špatně, začaly mi řídnout vlasy a někde uvnitř jsem stále slyšela hlas: „Tak těch padesátin se nedožiješ, s tím se smiř!“
Horší než fyzické bolesti jsou myšlenky, se kterými je člověk sám. Známí mě začali litovat, někteří nevěděli, jestli se sluší o té nemoci mluvit. A já se ptala „proč zrovna já?“ Všichni kolem mě mi připadali až moc zdraví a nezasloužili se o to o nic víc než já. Najednou bylo důležité, jestli ještě někdy půjdu do divadla, na koncert, jestli půjdu na procházku, a co teprve do bazénu nebo na koupaliště! To už pro mě určitě skončilo. Invalidní důchodkyně! Naštěstí rodina – hlavně manžel – a přátelé mi pomáhali, mohla jsem hodně odpočívat, kamarádka mě povzbuzovala – koukej se pěkně obléknout, neseď doma, jdi ven mezi lidi, vždyť jsi úplně normální jako dřív. Pomalu jsem si zvykala, že se i bez prsu dá žít, a možná i plněji, protože přes rakovinu vnímáte svět intenzivněji a docela jiné věci jsou teď na prvním místě. A tu „50“ jsem slavila celý týden.
Dnes už je to 11 let a myslím, že jsem je nepromarnila. Vždyť mi byly dány tak nějak navíc. Seznámila jsem se za tu dobu s dalšími ženami, které potkal stejný osud a stejná nemoc. Společně se dá dělat mnoho. Důležité je, že nejsem sama a že jsem potkala ženy, které už byly mnoho let po prodělané léčbě a byly v pořádku. To povzbudí víc, než nejlepší prognózy lékařů. Pomáhaly a pomáháme si vzájemně, protože především ten, kdo tohle prodělal, má větší předpoklad porozumět. Nakonec musím rakovině poděkovat za spoustu nových krásných přátelství a pěkně prožitých chvil.
Daniela