Sraz na listopadovou vycházku ve dnech dušiček byl u metra Ládví. Některé účastnice spěchaly na hřbitov jinou cestou, Jarka navštívila rodinný hrob, Slávka to měla blíž z domova, Vieročka a Maruška cestovaly jinak. Já a Iva jsme podle plánu dorazily busem 348 rovnou před vchod Ďáblického hřbitova. Bylo chladno, ale to se brzy změnilo a den byl jasný.
Ďáblický hřbitov je světový unikát. Je jediný kubistický hřbitov v zemi. Postaven byl v kubistickém slohu v letech 1912–1914 dle návrhu architekta, scénografa a malíře Vlastislava Hofmana, mého souseda. Z jeho původních návrhů byla realizována jen obvodová zeď, západní vstupní brána a základní půdorysný koncept hřbitova. Od roku 1958 je hřbitov památkově chráněn a od roku 2017 je zařazen na seznam Národních kulturních památek. Po Olšanech je to druhý největší hřbitov v Praze. Oficiální název je sice Ďáblický, ale rozkládá se převážně na území Střížkova.
Hřbitov byl bohužel vždy využíván vládnoucími režimy k pohřbívání nepohodlných osob. Jsou zde hroby jugoslávských nebo italských partyzánů, oběti Pražského povstání a také političtí vězni a oběti komunismu popravení a umučení v 50. letech. Je tu i Dětský hřbitov s hroby dětí matek z komunistických žalářů, blízko je Památník parašutistů „anthropoid“ (Jozef Gabčík, Jan Kubiš a Václav Morávek) i místo pro Neznámé – ne všechny pohřbené se podařilo identifikovat. Do roku 2014 byl na Ďáblickém hřbitově ve společném hrobě také pochován farář Josef Toufar umučený v roce 1950. V neoznačených hrobech jsou tu i popravení nacističtí zločinci (např. K. H. Frank). Velký prostor hřbitova zaujímá Čestné pohřebiště padlých zahraničních účastníků druhé světové války, místo vymezené stromy v několika kruzích s březovým křížem uprostřed, zřízené v devadesátých letech 20. století.
I přes svou smutnou minulost působí hřbitov jako klidný park. Prošly jsme Lesem vzpomínek, kde se pohřbívá bez náhrobků, jen ke kořenům stromů, na kterých jsou destičky zemřelých. Viděly jsme pietní místo, kde se koná obřad a kam dávají lidé vzkazy a vzpomínky na mrtvé. Obdivovaly jsme také krásné buky s převislými větvemi až k zemi, které pamatují založení hřbitova. Náladu nám zlepšilo i sluníčko, které tyto přírodní prostory osvětlilo a prohřálo.
Vyšly jsme ze hřbitova hlavním vchodem a hned naproti nás zvala k návštěvě hospůdka. Uvnitř bylo teplo, slušné jídlo a příjemné posezení (které rušil jen nepříjemný číšník).
Po odpočinku jsme se vydaly na procházku přes rozsáhlé sídliště se spoustou zeleně, základních i středních škol a hlavně velkých sportovišť, směrem k metru Ládví, jen doteď nevím, zda jsou to Ďáblice, Kobylisy nebo Ládví. Hlavně jsme hledaly kavárnu, nejen tichou, ale také podle názvu Tichou. Je to první pražská kavárna s neslyšící obsluhou, projekt o.p.s. Tichý svět. Starali se o nás samí mladí velmi milí lidé a my si pochutnaly na dobré kávě a zákuscích. Na stolech mají velké dvoubarevné kolíky, které otočením na červenou nebo zelenou barvu znamenají „chci si objednat“ nebo „chci platit“. Případně si může host zkusit i dorozumět se znakovou řečí.
Pak už nám zbylo jen pár kroků k metru Ládví. Jenže jsme cestou narazily na malé tržiště před Kulturním domem Ládví, tak jsme před rozloučením ještě utratily pár korun za drobné dárky.
Daniela a pět účastnic vycházky
