V roce 1997 jsem byla prvně na mammologickém vyšetření a následně mi chirurg při lokálním umrtvení z levého prsu vyjmul cystu. Ta byla histologicky v pořádku. V březnu roku 1999 jsem byla objednána na kontrolní mammografii, na kterou jsem se bezstarostně dostavila. O rakovinu prsu jsem ještě nikdy ani nezavadila. Tentokrát však mne hned objednali na odebrání tkáně pro biopsii, která potvrdila pozitivní histologický nález.
V první dny po oznámení diagnózy se mi převrátil svět. Posedávala jsem doma bez zájmu s hlavou téměř mezi koleny, manžel neuměl na toto téma se mnou mluvit, dospělý syn rozhovory se mnou statečně snášel. V zaměstnání nebylo s kým moji nemoc rozebírat a tak jsem oznámila svůj nástup na operaci až den předem.
V nemocnici se předem s vámi nikdo nebaví, starají se, zda máte všechna předoperační vyšetření a už vás připravují k výkonu. Měla jsem velké štěstí na operatéra, který za mnou v den operace přišel, vysvětlil mi podrobně, co mne čeká, kdo bude u operace přítomen. Sdělil mi, že se pokusí prs zachránit a vyjmout jen nemocnou tkáň. To je dost důležité na psychiku, která v této situaci hraje velkou roli. Tak to i se mnou dopadlo a když jsem se zase začala po operaci trochu hýbat, měla jsem pocit, že mne nejvíc obtěžuje rána v podpaží, protože součástí operace je odstranění lymfatických uzlin. Doma na mně byli pozorní, ale ještě teď vzpomínám, jaký problém byl, když jsem chtěla pověsit prádlo, protože levá ruka se nechtěla zvedat. Cvičení bylo velmi bolestivé.
Chemoterapii jsem ušla, protože „můj nádor“ byl do 1 cm a lékaři usoudili, že stačí celkem 32 ozáření pooperační rány.
Je to už pět let, co jsem začala patřit mezi ženy postižené rakovinou prsu a pouze prvního půl roku jsem byla se svou nemocí sama za obětavé podpory rodiny. Pak jsem objevila Ligu proti rakovině a na přednáškách pořádaných pro pacienty jsem našla přítelkyně ze sdružení ALEN. A členství ve sdružení mi pomohlo s léčbou, při pravidelném plavání nabíjím baterie, našlo mi nové přítelkyně a také objevit v sobě nové vlastnosti – ochotně pracovat pro druhé, blízké i cizí. Vždyť kde by mne kdy napadlo, že budu schopná s ostatními dalšími dobrovolnicemi nabízet po Praze kytičky Ligy proti rakovině v „Květinových dnech“, oslovovat kolemjdoucí a nemít ani trochu trému a radovat se z každého příspěvku do kasičky.
Věra