Snad kromě obyčejné chřipky a dvou porodů jsem s lékaři neměla celý život co do činění. Věděla jsem ale, že moje prababička, babička i teta prodělaly rakovinu prsu, a proto jsem byla velmi opatrná a brzy začala se samovyšetřováním i s mamografem. Na poslední prohlídce se lékařům něco nezdálo, a poslali mě na odběr tkáně. Když mi pak po telefonu oznámili, že je všechno v pořádku, spadl mi kámen ze srdce. Jenže tehdy došlo k téměř fatální chybě.
Až na další pravidelné kontrole jsem se dozvěděla zdrcující zprávu. Ze zdravotní dokumentace vyplynulo, že mám v prsu zhoubný nádor a lékař mi bohužel před půl rokem, pravděpodobně záměnou zdravotních karet, oznámil pravý opak. Tenhle obrovský škok jsem jen pomalu vydýchávala, neměla jsem ani sílu na to, abych si někde stěžovala. Ten den se mi úplně zroutil svět. Večer jsem seděla v křesle, brečela a pomalu se smiřovala s tím, co mě čeká. Do té doby jsem žila poklidným rodinným životem. Pracovala jsem v kanceláři jako technik a spoustu let jezdila každou volnou chvilku s mužem a mými dnes již dospělými syny na jejich závody v plachetnicích. Tohle všechno muselo ze dne na den ustoupit a já měla jen jediný cíl: Přeížít! Navíc jsem si uvědomovala, že už jsem se dávno mohla půl roku léčit, a teď budu začínat v daleko složitější situaci.
Synům, manželovi a tatínkovi jsem to oznámila hned druhý den. Maminku jsem nechtěla trápit, protože jsem věděla, jak by situaci těžce nesla, a řekla jsem jí to v podstatě až na konci léčby. Zatím, co celá rodina byla z mé nemoci značně nervózní, nejmladší syn se zachoval statečně a pronesl: „Z toho si nic nedělej. Takových je!“ Tenkrát mi to myslím, hodně pomohlo, a jakmile jsem dokázala nahlas vyslovit, že mám rakovinu, docela se mi ulevilo.
Na onkologii se ke mně chovali moc hezky, v podstatě ihned jsem podstoupila první chemoterapii. Bylo mi nepředstavitelně zle od žaludku a nemohla jsem ani pořádně chodit, protože mě bolely svaly a klouby. Z každé další chemoterapie jsem se dva týdny psychicky i fyzicky dostávala, jenže jakmile jsem se začala cítit lépe, přišla další. Zapomenout se nedá ani na šok, který mi zůlsobilo jedno ranní probuzení. Můj polštář byl plný vlasů, a když jsem si pak vlasy prohrábla, zůstaly mi v ruce. Vyřešila jsem to radikálně, vzala jsem nůžky a na krátko se ostříhala. Kostrbatý účes ze zbytku vlasů se však nezamlouval synovi, a proto vzal jednoho dne strojek a vyholil mi hlavu úplně. Naštěstí jsem měla připravenou docela pěknou paruku, na kterou jsem si časem zvykla, a ani moje matka nepoznala, že ji nosím.
Byl to zkrátka dlouhý boj, kdy chvíle pláče střídala naděje, protože nádor se přece jen začal zmenšovat. Tolik potřebnou energii jsem se snažila najít v přírodě, a proto jsem, jak to jen bylo možné, trávila hodně času na chalupě. Chemoterapie, které jsem podstupovala během celého léta, jsem tak nakonec ustála a v říjnu roku 2003 jsem šla na operaci prsu.
Největší strach jsem neměla kupodivu z toho, že mi lékaři odeberou celý prs, ale spíše z narkózy. Měla jsem totiž utkvělou představu, že už se neprobudím. Abych řekla pravdu, bála jsem se tolik o život, že ztráta prsu pro mě nebyla zase až taková tragédie. Když jsem se ale probrala z narkózy a zjistila, že je vše na správném místě, měla jsem radost. Vyhráno jsem však rozhodně neměla, protože mě čekala další série chemoterapií, které jsem opět velmi špatně snášela. Lékaři mi podávali tlumicí léky a já si chvílemi připadala jako blázen. Nebyla jsem schopná ani mluvit a navíc se se mnou všechno motalo. Ozařování, které pak následovalo, jsem už zvládala docela v pohodě, akorát mi bylo velmi nepříjemné, že jsem v místnosti byla s tím přístrojem úplně sama.
Přibližně rok od zahájení léčby jsem se dozvěděla snad nejkrásnější zprávu ve svém životě. Všechna další vyšetření ukázala, že jsem v pořádku. Věděla jsem samozřejmě, že recidiva je u těchto případů docela častá, ale přesto se mi nepředstavitelně ulevilo. Od té doby prožívám před další pravidelnou kontrolou bezesnou noc, nedokážu si totiž představit, že bych celé to martyrium podstoupila znova.
Návrat do běžného života ale nebyl zase až tak jednoduchý. Jakmile jednou projdete chemoterapiemi, necítíte se nikdy už tak jako dříve. Občas mě bolí celé tělo, ale s tím už nic nenadělám. Stále také užívám léky na potlačení zhoubných buněk. To, co se mi dříve zdálo jako problém, dneska neřeším. Nedělám si ani žádné velké plány do budoucna, protože nikdy nevím, co se může stát. V současné době jsem v invalidním důchodu, ale věřím, že se do zaměstnání, kde mi drží stále místo, vrátím. Nemoc mi ovšem paradoxně i hodně dala. Plně jsem si uvědomila hodnotu svého zdraví, vážím si každého dne a snažím se ho užít. Chodím plavat a občas i do posilovny. Teď v zimě se nejvíc těším na chalupu. Manžel bude sedět u kamen a já se sestrou a švagrem vyrazíme na běžky.
Eva Šupolíková
leden 2007
časopis „Překvapení“ 5/07
ALEN Praha